Digitální děti

Zkouším číst knihu DIGIDĚTI od Jana Kršňáka, asi jí dočtu někdy jindy. Pojem digiděti je používaný již roky, třeba i takto: DigiDěti.
Základní problém digistěta je ten, že má vypínač. Zapneme si, co chceme, vypneme, co nechceme. Jenže tak reálný svět nefunguje a digiděti jsou pak realitou hodně šokované.
Děti zjistí, že existují i zlí lidé. Ve škole děti v šoku zjistí, že jsou i chytřejší a obecně schopnější děti, než ony a že ty schopnější nejdou „vypnout“, že tu jsou stále a stále jim „konkurují“. Děti zjistí, že obsluhou a ukázkou her na tabletu spolužáky neudiví, jak udivovaly svou rodinu.
Vyděšení rodiče se snaží dávat své „zhroucené“ dítě do školy později, ale tím jen odloží šok dítěte o rok. Dítě, co začne chodit do školy o rok později, je vyřazeno z okruhu spolužáků, typicky při sportu, kdy se bere zařazení podle roku narození.
Dítě vyrazí do přírody a zakopává o kameny, větvě. Vidí věci, které by si na počítači neprohlížely. Zjišťují, že maso vzniká zabitím živých bytostí, i květiny. Děti by měli vidět v reálu krávy a vepře. Děti by měly vidět hory skládek (čím se má společnost lépe, tím více odpadů produkuje), skládky bývají ohrazené.
K tématu se asi ještě vrátím.