Měnová zlodějna

Po válce v roce 1948 komunisté provedli puč. Pak komunisté začali lidem brát majetek, továrny, zemědělské usedlosti a vše, co mělo cenu a nazývali to znárodněním a lidi s majetkem nazývaly keťasy a kulaky. Pak začali zavírat lidi do vězení a popravovat. Zároveň probíhalo uzavření hranic, aby lidé nemohli utéci. A časem nebylo již co brát, ale pořád v obchodech nebylo co koupit, nebyly ani potraviny. Nebyly třeba ani boty, ačkoliv před válku jsme byli „botová velmoc“, Baťa prohlášen na kolaboranta, Baťova továrna byla znárodněna a dosazení komunističtí správci neuměli továrnu řídit.
A lidé se rozčilovali, že obchody jsou prázdné. Komunisté viděli, že přídělový systém se nedá obhájit, přece jen informace přes ostnatý drát nějaké dorazily, tak se rozhodli příděly zrušit. Ale hrozilo, že lidé vykoupí obchody. Tak s rozhodlo, že se lidem peníze seberou. V roce 1953 se vyhlásila měnová reforma, stávající peníze přestaly platit a lidem se měnily za nové, ale v poměru 1:5 až 1:50. A rázem nebyly u lidí peníze a nehrozilo vykoupení obchodů. A lidem se sebrali i státní dluhopisy. Docházelo k takovým paradoxům, že dělníkům se jeden den řeklo, že měnová reforma nebude, další den dělníci dostali výplatu a další den museli státu vrátit výplatu v již neplatných penězích kvůli měnové reformě.  A prý se stalo i to, že po výměně peněz neměli lidé peníze na cestu domů.
Vlastnit zahraniční měnu bylo zakázané, tu směl vlastnit jen stát, pokud jí někdo dostal z ciziny, musel jí proměnit v nevýhodném kurzu za koruny.
A když nebyly peníze, začalo drancování země s mrtvými dělníky, viz příspěvek o film Dukla 61. A výsledky drancování nejsou odstraněny dodnes.